Blog

Tento blog existuje, protože vznikl. Příspěvky jsou řazeny úplně nahodile a bez vzájemných souvislostí. Stačí, když zaujmou nebo pobaví. Píše Richard Santus.  

 

…jsem se už narodil. Ba ještě předtím jsem musel být v děloze schoulený víc než normální dítě. I tak maminka v sedmém měsíci vypadala, jakoby spolkla příložník. Doktoři měli hrůzu, že jestli se neotočím zhruba svisle, budou mě muset vyřezávat někudy bokem. Naštěstí to „dobře“ dopadlo, já vyjel otvorem k tomu určeným jako drát z válcovny a zabodl se přitom porodní bábě do břicha. Nebo tak nějak to bylo.

Ségra je o tři a půl roku starší, ale její věci mi při věku nula pochopitelně nebyly. Roztomilé miminko se nekonalo, v hadrech pro předškoláky s motivy geometrických útvarů jsem vypadal spíš jako jeskynní malba pralidí- ruce a nohy mi strašidelně trčely z trupíku jako nějaké bizarní hrábě. Do toho jsem často jen mlčky koulel očima a rodiče se pak báli trávit se mnou noc v jedné místnosti. Není divu, že ze mě mírně řečeno „vyrostl“ samotář. A stejně, moc to nechápu: Táta byl normální a máma taky- až na její pověstnou fertilitu. Říkali o ní, že když se jenom přiblíží k čemukoliv mužského rodu, rázem otěhotní. Muselo to být něco po čertech dlouhého. Tehdy se stavěl ropovod Družba tak nevím- jestli se třeba jen naklonila nad výkop?

Sotva jsem se poprvé postavil, opíraje se přitom lokty o ponk vedle svěráku, začala každodenní frustrace:

Krátká peřina, krátká postel, krátký stan, malý spacák. Krátké rukávy. Schválně si koupíš košili XXL a 3x prodloužený rukáv- sice to na tobě visí jako mantl, ale když připažíš, sahají ti ty rukávy aspoň po zápěstí. Jakmile ale trochu zalomíš rukama, jako už tisíckrát nad tím proč jsi tak dlouhej, vykasají se rukávy o dvacet centimetrů a na loktech prasknou. Takže nosíš trička s krátkým a v zimě děláš jakoby nic.

Tuhle jsem jako obvykle trčel z davu v tramvaji číslo 22 a vedle mě si stoupl někdo, kdo moc chtěl dosáhnout na tu horní vodorovnou šprysli. Podařilo se mu to s vypětím všech sil, i když byl u toho napnutý jako luk a držel se jen třemi prsty. V druhé ruce měl otevřenou knížku a pro uvolnění napětí předstíral četbu, zatímco já jsem o patro výš do stejné šprysle pomalu hryzal, když držet se rukama nemělo valný smysl, jsa při své výšce hlavou bezpečně zaklíněný mezi podlahou a stropem.

„Aby ses neposral, stožáre“ pomyslel si nejspíš onen drobný muž, když se tak snažil kompenzovat SVOJI frustraci. Asi soudí, že bejt dlouhej je bůhvíjaká slast. Můžu říct, že není. Když si někdo uprdne, tak kde myslíš, že se plyn lehčí vzduchu převaluje? Ano u podlahy jedině když se tramvaj převrátí na střechu. Kdyby tam všichni byli dlouhý jak já, bylo by to aspoň spravedlivý. Jenže by se tím posunulo celé těžiště vozu o metr nahoru a například takovou zatáčku v Chotkových sadech by neměl šanci projet bez toho, aby skončil na boudě v Jelením příkopě. Asi proto můžu bejt dlouhej jenom já. 

No nesměj se. Ty nevíš jaký to je, bejt dlouhej.