Blog

Tento blog existuje, protože vznikl. Příspěvky jsou řazeny úplně nahodile a bez vzájemných souvislostí. Stačí, když zaujmou nebo pobaví. Píše Richard Santus.  

 

Občas se to stává, že jdeš třeba po ulici a najednou ženská s chlapem co se k sobě nehodí. Napřed sjedeš mužského, to je jasné. „Krásnej“, řekneš si. Potom ten jeho protějšek a neubráníš se opovržení: je taková oplácaná, pihatá a vůbec s tímhle obličejem se měla aspoň trochu namalovat a nějak oživit účes! Ten její to snad nevidí, že jí tak žere?! A co ty boty! Prostě hrůza. Zkrátka se k sobě nehodí- on krasavec a ona taková pipina. Jasně, že to funguje i obráceně- výstavní kočka zaklesnutá do nějakého plešatého pidivajzlíka. Jenže nás holky zajímá ten první případ: Proč ona má chlapa, a k tomu takový kus, a já nic?

Musím říct, že tohle mi leží v hlavě snad už od dětství a vždycky mě to rozhodí. Možná proto, že už tehdy jsem si byla vědomá, že modelka ze mě nikdy nebude. Někdy si připadám docela hezká, ale to jen před zrcadlem v předsíni, když si vezmu třeba ty plesové šaty s výstřihem, štrasový náhrdelník a náušnice, jsem dobře nalíčená, vlasy mám sčísnuté dozadu a na spáncích sesponkované, aby byly vidět uši. Uši mám opravdu hezké. Vidím se jen od pasu nahoru, ten zbytek není nic extra, a navíc je tam slabá žárovka, takže obraz v zrcadle je takový matný a případný pupínek se v něm úplně ztratí. Světlo je vůbec důležité. Ostatní zrcadla v domě jsou buď u okna, nebo nasvícená zářivkou, všechna je ignoruju až na to v koupelně, kde si musím dělat obličej a make-up, protože na to vidět potřebuju, i když se přitom někdy dost nenávidím.  Kdyby se měla krása pozuzovat podle toho v kolika zrcadlech se sama sobě líbím a v kolika ne tak by byl poměr 1:5. Radši nemyslet jak by se jmenovala moje příčka na žebříčku spanilosti, když hodnocení „průměrně hezká“ odpovídá poměru 3:3.

S Romanou kamarádíme už od základky a dá se říct, že většinu seznámení s klukama jsme zažily společně. O panenství jsem přišla půl roku před ní, šest měsíců po tom se mnou nemluvila, protože ten kluk se jí taky líbil. Dost se divím, že z nás dvou jsem byla já ta první.  Romana je totiž hezčí, to musím, ač nerada, uznat, když se na to dívám očima kluků, co chodí do Universalu, na naši oblíbenou diskotéku. Vždycky se točí spíš kolem ní, jenže ona je odmítá a čeká, až přijde ten, který se líbí jí. Obvykle přebere a ve dvě ráno už není zájem- kluci buď změní lokál, vezmou zavděk nějakýma staršíma ženskýma, které bývají přístupnější, nebo jsou opilí a je jim nejlíp v objetí s kamarádem. Romana je pak nervózní a chce honem pryč, jelikož na scénu přicházejí všelijaký týpci, staří mládenci nebo fotrové, co to předtím přepískli v hospodě, a když už teda budou mít doma průšvih tak ať je pořádný.

To má ale pravdu, vypadalo by hloupě sedět v poloprázdých boxech, usrkávat virgin mojito a nechat se obletovat takovými individuy. Já vždycky odejdu s ní, i když si třeba zrovna povídám s nějakým klukem, aby zas nebyla naštvaná. To by mi potom vyčetla, že se chovám jako coura, že na mně beztak viděl jen ty kozy, a že jsem s tím trapná, jak je pořád vystrkuju. Takhle vzteklá je jen, když se napije, jinak jsme fakt dobré kámošky. Moje prsa jí teda štvou, jsou asi to jediné, v čem mám vedle ní navrch, protože sama má jedničky a dohání to polstrováním.

Romana teda nemá nouzi o nápadníky, ale znáš to. Po jedné noci a třeba pár dnech nějakého chození zjistí, že je buď divnej, nebo uchyl žárlivej, anebo si potřebuje něco dokazovat, machruje a běhá za jinýma. Já jsem chodila se dvěma, ale měla jsem asi víc naděje a trpělivosti než ona, takže nám to vydrželo, v tom prvním případě, skoro dva roky. Momentálně jsme obě bez partnera, ale Romana je z toho rozhozená o poznání víc. Teď je taky nějaká nervní- roztržitě kouří a těká očima po lokále.

„Copak?“ přerušuje ticho vida, že jsem o ní zavadila pohledem.

„Ale... Přemýšlím, kde teď asi jsou nějaký pořádný chlapi“.

„No! Tady teda rozhodně ne“.

Chodíváme si večer sednout k Bauerům. Je to taková příjemná, moderní kavárna v obchoďáku Koloseum, ale dneska tady fakt jsou všehovšudy čtyři mužský. Všechny už jsme okoukly, jsou to takoví chlapečkové s natuženým účesem, u kterých člověk neví, jestli je ženské vůbec zajímají.

„Tak se asi válejí doma.. Anebo chodí někam jinam.“ 

Romana vytušila kam tím mířím:  „No do sportovky teda nejdu. Ani do nějaký putyky zahulený...“

 ***

Sedíme na Macandě, je tady hroznej hluk a zahulíno. Ale hned u vedlejšího stolu je parta asi šesti kluků, co vypadaj dost dobře. Ze začátku se bavili jen o nějakých letadlech nebo o čem, ale teď už mají každej pár piv, pokukujou po nás a občas hodí nějakou narážku. My jsme teda u Bauerů taky nakonec měly po třech bavorákách. Konečně nebýt toho tak Romanu určitě neukecám, abychom se sem šly podívat.

„Dejte se k nám holky!“ huláká po chvíli ten co je asi nejvíc nalitej směrem k nám. „My máme ocelový ptáky!“ Poslední slovo zaniká ve smíchu a předstíraném pohoršení ostatních, Romana obrací oči v sloup.

„Ne vážně, nechcete se dát na lítání?“ Otočí se k nám kluk, co sedí nejblíž, fakt hezkej a vypadá docela střízlivě. „Příští víkend máme nábor, holky mívají na lítání talent. Tak nechcete to zkusit? Dám vám telefon.“

Romana do mě kope pod stolem, abych si ho nevšímala.

„Hele“, pokračuje ten kluk, „tady je na mě telefon a naše stránky. Můžete se třeba jen tak nezávazně přijet podívat na letiště.“

„A my vás tam vomrdáme!“ to je zase ten nalitej. A už to vypadalo, že se Romana uvolí ke komunikaci.

Místo toho kvapně platíme. Kluci sice obracejí list, že to tak nemysleli, ale Romana už je odepsala: „Prasata uchylácký!“

„Tak holkyý... to byla jen taková sranda!“, nese se ještě za námi, „jéééé a sou v prdeli. Vidíš vole jaks to posral...“

Ten hezkej střízlivej nás ještě chytne ve dveřích a nacpe mi tácek s jeho číslem: „Myslím to vážně, na ně se vykašlete jsou nalitý..“

 ***

Ve středu mi volá Romana z autobusu, ať hádám co tam je za reklamu:  „Představ si, nábor do leteckýho výcviku! Máš ještě ten tácek? Že bychom porovnaly čísla, jestli to je ten z Macandy.“

„To nevím, asi jsem ho vyhodila,“ říkám na oko, ale vím přesně, kde ho mám. Docela se mi ta myšlenka zamlouvala a přemýslela jsem jak Romaně nenápadně navrhnout jestli se tam doopravdy nejet podívat. Tímhle telefonem mi trochu náhrála: „A co, že bysme to zkusily?“

Romana se chichotá a je znát, že už překousla ty narážky z hospody.  „Ty jo, to asi né... Jako, že by z nás byly letkyně jo? Chichi.. A ty bys tam jela?“

„Já klíďo, normálně jsem o tom přemýšlela“.

„Ty jo, když já nevim.“

„Tak uvidíme, jestli to tam bude trapný tak se sebereme a pojedem pryč. Mohla bych si od našich půjčit auto. Kdy že to maj?.“

„Teď v sobotu.“ V telefonu je slyšet zvonek dveří autobusu, Romana přemýšlí: „Tak nezajdem večer na kafe? Že bychom to ještě probraly a rozhodly se?“

„Dobře, takže sraz jako vždycky?“

„Platí zatím pa.“

„Pa.“

 ***

Večer u Bauerů úplná tragédie, byly jsme tam pomalu samy. Jeden chlap nás tam sjížděl úplně bez ostychu, až jsme si musely přesednout. Chápeš to? Jeho ženská nakupuje, kolem něho se motají dvě děti a on stejně čumí jak čerstvě propuštěný z dvacetiletého žaláře.  Tím mimoděk v Romaně uzrálo rozhodnutí, že na to letiště pojedem, že tam aspoň nějaký chlapi budou, a že přes den se třeba chovají slušně.

Už víme, že ten hezkej, střízlivej se jmenuje Tomáš, hned nás poznal. Že se ještě jednou omlouvá za tu Macandu, a že by ho ve snu nenapadlo, že se nakonec na letišti uvidíme. Na nábor přišlo asi patnáct lidí všechno chlapi nebo kluci kromě jedné zakřiknuté dívčiny a nás dvou. Řekli nám o letadlech a jak to tam funguje, že nejdřív budeme chodit pár víkendů na školení a potom se začne lítat.

 ***

Dneska budeme na letišti poprvé spát, abychom nemusely jet čtyřicet kiláků domů a ráno zase čtyřicet sem. Zítra je poslední den školení, že to trochu oslavíme. Během těch přednášek jsme získaly trochu důvěry k tomu místnímu spolku a navíc máme s Romanou samostatný pokoj tak co, o nic nejde. Ta zakřiknutá přišla asi jen dvakrát na začátku a od té doby nic, asi to zabalila. Třeba od toho čekala něco jiného a stejně, nebyla ani moc do party. Mezi náma; sice říkáme, jak o nic nejde, ale Romana si brousí zuby na Tomáše a ještě na jednoho co se jí líbí; jmenuje se taky Tomáš, ale a říkají mu František, asi aby se to nepletlo. Prostě už to na ní poznám.

Večer se jde do hospody. Není na výběr, je jediná v širokém okolí, takže musíme zkousnout žluté záclony, umělohmotné ubrusy a chlápky v montérkách, kteří dokážou čumět s ještě větší intenzitou než ten uchylák od Bauerů.

Z letiště nás přišlo asi dvanáct, srazili jsme tři stoly. Před klukama automaticky přistává pivo, začínají se bavit, jak jinak, o lítání a nějakých blbostech. S Romanou dáváme tradičního bavoráka a říkáme si, že uvidíme, jak se to bude vyvíjet. Kdyby zas měly být nějaké kecy tak půjdeme spát. Kluci s náma střídavě zapřádají rozhovor, jejich pozornost ale spolehlivě odvrátí místní servírka, která se na každého vždycky schválně navalí kozama, když dává pivo na stůl. Není na ní VŮBEC NIC a navíc se ani trochu nestydí vzít si k těm tlustým nohám minisukni. Nechápu, kde bere to sebevědomí. A borci jí třeba chytnou kolem pasu a říkají: „Jano, já bych asi věděl co s tebou.“

A ona na to: „Prosímtě ty? S tím svým ohnívákem bys mě moh maximálně pošimrat v nose.“

Zasmějou se tomu, ona se mu na odchodu ještě otře o rameno a ten je z toho tak vyplesklý, že jí ještě pár vteřin civí na zadek. Nejhorší je, že podobně to funguje i s Tomášem a Františkem, Romana zas začíná být nervózní. Do toho si k našemu stolu přisedl jeden z těch montérkářů a strhnul na sebe veškerou pozornost, přitom vykládá úplné nesmysly:  „....fakt nevim, co mohli sežrat. Ráno jsem šel krmit a koukám, že z králikárny je hromada prken a na ní ty moji králici, každej aspoň sto kilo. Tak jsem si půjčil od Vaška valník a jel do Kauflandu koupit pár těch zahradních domků a smotnoval je dohromady, abych měl kam ty obry dát. Na dvorku to mám teď jak v kolonii. A minulej tejden že bude králík na paprice, tak musel ze Lhoty přijet řezník a normálně jak prasečí zabíjačka: Pověsit, teď sedum litrů krve, kejty vážily po stažení dvaatřicet kilo. Do jednoho ucha jsme naházeli pajšl a z toho druhýho mi stará ušila kovářskou zástěru..“

„Týý vole tak nás musíš pozvat, až zas budeš zabíjet“, říká Jirka, co se před chvílí vrátil ze záchodu a poslouchal ty kecy ve stoje.

„Jano, nalej nám ještě jednou!“

Nakonec mi to přišlo taky docela k smíchu, ale stejně bych mu nejspíš řekla, že ty jeho žvásty nežeru. Ale kluci? Kdepak! A ještě objednají rundu.

„To jsou teda kurva králíci!“

„Tak na kurva králíky!“ pronáší Jirka přípitek.

„Na kurvy králíky!“ hlučí ostatní.

„Na ty kurvy zasraný.“ přidá se vypravěč se smutkem v hlase.

Jirka vyprázdnil sklenku a přisunul si židli k Romaně. Začal do ní něco hustit, moc jsem si jich nevšímala, ale na ní bylo znát, že pořád ještě čeká na víc pozornosti ze strany Tomáše, který však ustavičně laškuje se servírkou, občas s ní dokonce zmizí za plentu. Být to v Universalu tak už jsme pryč, ale tady, z nějakého důvodu, má Romana větší trpělivost. Jenže Jirka takovou trpělivost nemá, za čtvrt hodiny se otráveně přesouvá k pultu, kde si dává další pivo na stojáka. Židle vedle Romany dlouho volná nezůstane, kluci začínají být v ráži a ostych jde stranou.

Mám už skoro dopito, Jirka si toho všimne a gestikuluje od pultu, jestli si dám ještě. Krčím rameny, což pro něj znamená jasné ANO. Po chvíli si přisedává a staví přede mě dalšího bavoráka. Sedíme spolu až do zavíračky, je to docela příjemné povídání, i když asi ne uplně nevinné- Jirkovy pohledy na moje prsa se postupně prodlužují, až vymykají kontrole. Na letiště jsme dorazili bez Tomášů, zůstali ještě po zavíračce v hospodě, prý na posledního panáka. Romana samozřejmě podezírá tu servírku a není schopná hrát, že jí to nevadí. Ostatním klukům už bez milosti odsekává a nakonec se zamkne na pokoji, že je unavená a jde spát.

Druhý den na školení je Romana hodně odměřená, asi mi taky nemůže odpustit, že jsem spala u Jirky. Nemá cenu rozebírat, jestli něco bylo. Jsem nevyspalá a musím být červená až na zadku. Připadám si jak výkladní skříň. Večer přijíždíme domů, Romana vypadá spíš smutně než naštvaně. Celou cestu nepadlo ani slovo, pořád jí asi leží v hlavě ten Tomáš- doufám, že víc než můj úlet s Jirkou. Ani se nedomlouváme na příště, nechci s tím začínat, aby zas třeba nebylo zle.

Ve středu přišla esemeska, jestli nezajdem k Bauerům, takže dobrý. Rozhodla se dát mu ještě šanci. Tenhle víkend má její babička narozeniny tak jsme se domluvily, že na letiště pojedeme za čtrnáct dní.

 ***

Dneska jsme měly seznamovací lety. Bylo to moc fajn, krásné počasí. Vzadu seděl instruktor a vykládal, na co jsou jednotlivé přístroje, nad čím zrovna letíme, zatímco já se pokoušela řídit. Hrůza. Instruktor ale kupodivu neříkal nic, pískal si nějakou internacionálu a  jen občas jsem ucítila, že mě trošku opravil. Musí mít nervy ze železa. Romana letěla první, vystupovala celá nadšená, jak jí to šlo. Byla výborná nálada, a když nás večer kluci lákali na diskotéku, celkem ochotně jsme se k nim přidaly. Nejdřív se šlo do hospody, že musíme dát nějakej základ.

Zas tam byl ten vypravěč, tentokrát vykládal, že mu včely zanášejí med. Prý ho zahrabávají do země, tam že mineralizuje a on ho pak musí do sklenic porcovat flexou. Tomáš, stejně jako všichni ostatní, zas laškuje se servírkou, Romana se snaží vypadat, že to bere s nadhledem, ale tím víc se v ní hromadí vztek. Celkem aktivně se zasazuje, abychom už tady nebyli- ještě chvíli a měla by po náladě.

Je to jen kousek, o dvě vesnice dál, takže úroveň podobná. Pekelně nahulíno, místní paří nejvíc na Argemu nebo Kabáty, a když DJ konečně zahraje něco normálního tak by ho nejradši vypískali nebýt toho, že jdeme tancovat a někdo se vždycky přidá. Sedíme u baru s Františkem a kecáme. Koukám, že Romana tancuje s Tomášem:  „Tak sláva“ říkám si, „konečně bude klid“,

I když zároveň tomu moc nevěřím, protože předtím tancoval s dalšíma třema a dokonce taky se mnou. Byla jsem celá vyplašená a dávala pozor, jestli se Romana nevrací z venku. Úplně mě děsila představa, že nás spolu uvidí. Cítím, že už jsem opilá, svět se smrsknul na ten kousek baru, u kterého sedíme, mého bavoráka a jeho Redbull s vodkou. Někde na pokrají vnímáni je Františkova ruka co mi sahá na zadek a nějaké vzdálené volání, které jakoby mě budilo ze sna: „Lucino...! Tak Lucino sakra !!“

Je to Romana, taky pěkně nalitá a zároveň rudá vzteky. „Pojď se mnou, dělej!“  Táhne mě na záchod.

„To je takový prase, co si vůbec myslí? Že jsem nějaká děvka nebo co ?!“ Utírá si před zrcadlem rozmazané oko, nechápavě na ní zírám.

„Já husa mu skočím na ty romantický kecy a on!? Sotva se ožere myslí jen na to jedno!“

„Kdo?“ Ptám se trochu hloupě. Romana mě spraží pohledem: „No, ty taky pěkně vypadáš.“

„Tomáš přece!“

Otočí se zpátky k zrcadlu: „Prej jestli bych s ním nešla ven!“ Je vzteky úplně bez sebe. „Hele tady to prostě balíme, berem taxika a jedem domů, jasný?“

„No jó, jasný“, říkám splihle, ale víc než kdy předtím cítím ten vnitřní boj. Na jedné straně František a jeho ruka, která nakonec není až tak nepříjemná, a na druhé straně klid ve vztahu s Romanou. Vítězí rozum, ani mě to nepřekvapuje. Bereme bundy a jdeme k východu. Cestou nás ale zastaví František: „Kam jdete holky?“

Romana mě bezeslova chytne za předloktí a táhne ven. Františkovi se to nelíbí, popadne mě za druhou ruku: „Tak ať jde sama, když se jí tady s náma nelíbí!“ Nemám sílu odolat ani jednomu, stojím tady napospas osudu jako ukřižovaná a tuším, že teď se stane něco hroznýho. Zavírám oči, asi už vím.. První pouští Romana a mizí ve dveřích. Tohle je definitivní konec.

„Pojď, vykašli se na ni,“ František mě mezitím chytnul kolem ramen a jde se mnou zpátky k baru. Z mé strany bez prostestu, potřebuju si dát panáka. Tohle už nikdy nevyžehlím. Po druhém fernetu se dostavuje úplné uvolnění, František mě dokonale přesvědčil, že jsem udělala dobře. Je hrozně milej, opravdu.....

Po Romaně jak když se slehne zem, pořád z toho mám hrozný výčitky. Ve čtvrtek jsem se osmělila napsat jí esemsku, ale vůbec neodpověděla. Úplně mě obchází hrůza při představě, že se někde dozvěděla, jak jsem nakonec byla s Františkem v autě..

 ***

Je to už dost dlouho, letěla jsem všehovšudy asi desetkrát a potom to nějak vyšumělo.. Ale co, stačí, že mám Tomáše. Je to úžasný pocit jít s ním po ulici a vnímat ty pohledy. Bude to znít možná trochu dětinsky, ale nijak zvlášť by mi nevadilo, kdybychom ji třeba jednou potkali.